Krasojezdkyně

Krasojezdkyně

Jojo Moyes

vydáno v ČR: 2018

Čtrnáctiletá Sarah žije pouze se svým dědečkem Henrim Lachapellem a její životní vášní jsou koně. Její dědeček ji přivedl ke koním a věří, že je to pro ní to nejlepší - sám byl členek prestižní francouzské jezdecké akademie - dokud se nezamiloval do Florence, která byla angličanka a přestěhovali se do Anglie. Pouhá chvilka a nepříjemná událost dostanou Sarah do problémů. A náhoda ji přivede do domu Natashy. Té právě krachuje vztah s manželem Macem a díky její práci může Sarah pomoci. Jak se zvládnout pubertální holku, která má, jak se zdá, vlastní hlavu a je k nezastavení?

Od Jojo Moyes jsem četla knihy Než jsem tě poznala a Dívka, jež si tu zanechal. Druhá zmiňovaná se mi líbila zatím nejvíce (a to počítám i Krasojezdkyni). Rozjezd byl strašně zdlouhavý. Já chápu, že je to kniha o koních a o jezdectví a když chcete o jezdectví mluvit přesně, musíte tam dát nějaké odborné výrazy (které jsou většinou ve francouzštině) a ty popisy toho, co kůň dělá... Stejně si to neumím představit, protože jsem to nikdy neviděla. Nejvíc je to tedy vidět na začátku knihy, ale v některých pasážích taky. Celkově si myslím, že by knize prospělo zkrácení alespoň o 30-40 stran. Některé pasáže byly strašně zdlouhavé, pak to sekli a byl konec. Co by ještě prospělo by bylo přeložení několika vět z francouzštiny (chápu, že když je někdo ve Francii, tak tam mluví francouzsky, ale když se přeložila kniha z angličtiny, tak by se mohly přeložit i ty jiné jazyky, aby tomu čtenář rozuměl - tedy nějak jsem si ten význam domyslela a na vývoj příběhu to nemělo velký vliv, ale hodně to ruší).

Trochu mně štvaly postavy. Neoblíbila jsem si ani jednu, možná tak Sarah - někdy se chovala velmi nepředvídatelně a emotivně, ale všechno její chování mělo své důvody. Jako obvykle, když hraje velkou roli v knize zvíře, oblíbím si zpravidla nejvíc to zvíře. Natasha byla divná. Lepší popis pro ní ani nevymyslím. Mac mi připadal hrozně falešný, jako by si pořád na něco hrál a postavy jako Conor nestojí snad ani za zmínku. Bohužel tu není moc komu fandit. Jo, vlastně je: Kovboj John - trochu otravný, ale aspoň vnášel trochu vtipu do celého příběhu.

Celou, relativně dobrou knihu, pohřbil ten konec. Jako by autorka netušila, jak to zakončit, tak vzala všechny možné alternativy dobrého konce a všechny je tam nacpala. Představte si vše dobrého, co se může postavám stát a udělejte z toho epilog. Špatný nápad. Celá kniha není nijak veselá, vtipná, spíše se nese v depresivním nádechu a najednou jako když mávnete kouzelnou hůlkou, vše je dokonalé, perfektní, veselé, barevné, a všichni se drží za ruce jako jedna velká šťastná rodina a kráčí (nebo jedou na koni) do západu slunce a ještě z nebe prší třpytky. Takový dojem jsem z toho měla. Jako by konec napsal někdo jiný - kdo ale nečetl knihu moc pozorně. Asi se takový epilog dal čekat vzhledem k posledním 10 - 20 stranám, ale až tak přehnaný? Horší zakončení knihy už jsem dlouho neviděla. Proto jen lehce nadprůměrný počet bodů. Jinak se četla hezky, ale Jojo Moyes to umí lépe a už mně o tom přesvědčila.

3/5