Jednadvacetiletá

Rok se s rokem sešel a už jsou tu zase moje narozeniny. Jelikož jsem se narodila v roce 1997, je mi už 21 let. Zdá se mi to nebo čas plyne skutečně tak rychle? Stále se cítím spíše na 17-18 let. Není to tak, že bych snad neudělala žádný pokrok. Ale 21?! Vždycky jsem měla k dospělým lidem takový tichý respekt. Hustý, 21 let, to už musela spoustu věcí stihnout a dokázat. Nebo...?

Narozeniny tak úplně neprožívám. Někdy v polovině srpna mi došlo, že budu mít za chvíli (další) narozeniny a... než abych se těšila, byla jsem spíš překvapená. Uvědomuju si svoji existenci, nepoletuju v jiném vesmíru, ale vždyť jsme byli ještě před chvílí na gymplu!

Občas mě chytne taková nostalgie a vzpomenu na si 8 let prožitých na gymnáziu v našem městečku. Šlo spíš o malou školu, takže buď byl každý s někým příbuzný nebo s někým něco měl. Jde o to, že mi chybí ten kolektiv. Nedokážu říct, jestli konkrétně tento kolektiv nebo obecně. Nejprve to vypadalo na třídou plnou pitomců, ale pak se ukázalo, že to byla těžká puberta a z některých spolužáků se stali docela rozumní dospělí lidé. Jiní jsou pitomci pořád. Ty bych nechala stranou a sestavila si kolektiv ze zbývajících 15 lidí. Jenže na vejšce už žádný takový kolektiv nemám. Mám spoustu spolužáků. Sice jich do 2. ročníku tolik nepůjde, ale ani všechny neznám! Mám tam pár lidí, se kterými se bavím, ale vždycky je to jako sázka do loterie - nikdy nevíte, s kým budete chodit na cvičení a na začátku semestru doufáte, že tam nějaká dobrá duše bude. 

Rozběhli jsme se do světa, každý do jiného města a někdo do konce až za velkou louži. Nevodí nás za ručičku rodiče nebo třídní učitelka. Pořád je máme rádi, ale musíme jít dál. Dokonce jsme neměli ani žádný sraz. Měl se uskutečnit v červenci, ale nakonec tam přijelo pár kluků. Původně jsem tam chtěla taky jet, ale když nejely ani moje kamarády, co bych tam s nimi sama dělala? Nakonec jsem měla tu otravnou angínu, takže jsem se ani nemusela zbytečně těšit. Přemýšlím, jak si asi vedou naši učitelé. Kdo už odešel do důchodu, kdo na mateřskou, kdo změnil práci a jaká je nová třída naší bývalé třídní učitelky? 

S pár lidmi jsem s kontaktu. Ale zbytek? Popravdě ani o ně nemám moc zájem. Sem tam se dozvím nějakou informaci kdo s kým (ne)chodí, kdo skončil se školou, kdo si jak vede. Co třeba ten arogantní týpek, co si sedal schválně do 1. lavice, aby mohl provokovat učitele a pak se divil, proč ho všichni nesnáší a jsou na něj vysazení? Nebo slečna, která nám chtěla organizovat nejen ples, ale i životy a nakonec vyhazovala společné peníze za ptákoviny, protože nezná jejich hodnotu? Takový lidi už vidět nemusím.

Dost bylo vzpomínání! Každý rok v této době přijde chvíle, kdy si musím sednout, uspořádat si myšlenky (= napsat článek) a shrnout, co jsem za rok dokázala, co jsem mohla udělat lépe a co bych mohla do dalších narozenin zvládnout. Kdysi jsem si napsala seznam věcí, které chci stihnout do 15. narozenin. Nesplnila jsem to. A tak už si raději takové seznamy nepíšu. Pak něco nesplním a jsem z toho celá špatná. Raději se chci dívat na to, co jsem skutečně zvládla. Řekla bych o sobě, že jsem o dost samostatnější a dospělejší, ale občas si připadám pořád jako dítě. Bylo to tenkrát všechno o tolik jednodušší, ne? Tak proč jsme se chtěli stát dospělými? Neměli bychom si minulost idealizovat. Pro náš mozek je to sice přirozené, ale ani školka, ani družina, ani základka nebyly tím nejlepším místem na Zemi.