Můj vztah k sociálním sítím

Co se týče mně a blogování, je to můj velký koníček už od dob nástupu na osmileté gymnázium. Byl to můj únik před světem, který mě nechtěl pochopit a před lidmi, kterým jsem nerozuměla. To bylo před 10 lety. Blogovalo se jinak než dnes. Byla to náplň našeho volného času, dělali jsme to s chutí a bez úmyslu si vydělat peníze nebo získat jiné výhody "v reálném světě". Pak vyrostl Youtube, Instagram a všechno bylo jinak. Ale tuhle story všichni známe, nechci to omílat znovu. 

Mám blog, používám ho (ano, přiznávám, s častými výkyvy), jsem tedy bloger, tak co řeším? Bloger, youtuber, influencer, nějak se to prolíná a nevyznám se v tom. Proč jsem se teď několik týdnů neozvala - potřebovala jsem odstup. Vždycky potřebuju odstup. Ať už jde o nepříjemnou událost v mém životě, něco, co mi vrtá hlavou, potřebuju tomu dát čas, nechat to uležet a pak se k tomu vrátím, pokud to stojí za to. Když si takhle v sobotu večer projíždím svůj blog, čtu si po sobě svoje články, říkám si, kdo vůbec je ta holka, co sem píše a proč to dělá. Připadá mi, že je to část moji osobnosti, kterou vyjmu ze sebe a zhmotní se před nějakou přezdívkou, adresou a články. Jestli jsem to opravdu já. Jestli nejsou ty moje články a výlevy trochu vytržený z reality. Rozhodně se tu za nikoho nevydávám, o to nejde. Autocenzura funguje. Píšu jenom to, co chci. Protože je to můj blog. Celkem jednoduchá myšlenka. Jako kdyby šlo o moje alternativní já, který obsahuje moji osobnost, ale je trochu chytřejší, trochu vtipnější a možná i hezčí. A to je něco, co děláme všichni na sociálních sítích. Nemusíme tam mít ani přezdívku, můžeme vystupovat pod svým jménem a obličejem, ale jsme tam trochu... lepší.

Jak sociální sítě ovlivňují náš život, naše soustředění, naše vztahy a vnímání světa, o tom psát nebudu, protože bych akorát parafrázovala články z lifestylových internetových magazínů. Poslední dobou (poslední měsíc nebo dva) nad tím přemýšlím čím dál víc. Proč scrolujeme tím Facebookem a Instagramem tak moc? Proč s napětím čteme diskuze a komentáře? Aby nám stoupla hladina adrenalinu? Mně stoupne vždycky. A to se netýká jenom politických komentářů, kde je pořád stejná žumpa dokola. Týká se to i influencerů, Youtuberů a tak dále. Moderní rétorikou řečeno jsem sluníčkách, protože nechci číst všechny sračky, kdo co napíše do nějaký diskuze. Nejde o nesmyslný hejty, ale třeba posílání určitým (naprosto konkrétních lidí) do plynu za jejich názory... A nebo sledovat na Instagramu modelky, který mají plastik tolik , že ani nejsou svojí původní (nebo jak to nazvat) tváři vůbec podobné? Co na nich mám obdivovat? Co mě vede k tomu sledovat Instagramový účet Youtubera, který má sice dokonalý fotky, ale 8 z 10 příspěvků jsou reklamy? Není v mém životě (na internetu nebo v reálu) dostatek reklam a potřebuje vidět nějaký další? Inspiruje mně to v nějaké činnosti (vaření), dává mi to nějaký tip (čtení) nebo je to k ničemu a zaplňuje to místo? 

Možná bych měla dojít k nějaký pointě, ale těžko říct, jestli tam ta pointa vůbec je. V poslední době jsem dělala takový úklid mých sociálních sítí. Na Facebooku jsem si prošla přátele a a některé jsem odstranila (zní to možná krutě, ale vlastně není, když jsem se s nimi několik let neviděla a ani jim nenapsala), na Instagramu jsem si prošla sledované účty a nad každým jsem se zamyslela, jestli ho chci vážně sledovat. Stejně jako dělám celkem pravidelně pořádek ve své skříni na oblečení. Ani neuvěříte, kolik lidí/účtů zmizelo (nejvíce influenceři, neaktivní účty, účty s obrázky západů slunce apod.). A v neposlední řadě jsem před pár dny odnistalovala aplikaci Facebook z mobilu. Účet samozřejmě pořád mám. Jenom jsem zjistila, že mám takový tik pořád třeba sahat na mobil, klikat na konkrétní aplikace a předstírat, že vykazuju nějakou činnost nebo tak. Zatím jsem na začátku, ale dobrý, žiju. Jenom nejsem zaspamovaná tolika kravinama po celý den. Chci se víc soustředit na konkrétní činnost, například čtení, práce do školy, psaní článků, sledování filmů, cokoliv. Notifikace, kontrolování lajků, to strašně vyrušuje, to je pravda. Všichni vám to sice mohou říkat horem dolem, ale pokud k tomu sami nedospějete, jako by mluvili do zdi. Pořád jsem si říkala "dobrý, v pohodě, mám to přece pod kontrolou", ale co když ne? Co když to najednou přepadne přes okraj a už nebude cesty zpět. Svým způsobem to zní jako kecy, takové ty řeči "vždyť ani nežijete", "vztahy máte jenom přes Facebook" a podobně. Možná je to moc dramatizující, ale co když na tom něco je. Co když nás to opravdu takto deformuje? Sociální sítě jsou tak nový jev, že nikdo neví, jaký mají dlouhodobý účinek. Všimli jste si například na Facebooku, jak lidé reagují na nabídky práce? "Info". "sz" "Mám zájem". Nejsou to ani věty, někdy to dokonce nejsou ani slova (trvalo mi dost dlouho než jsem zjistila, co to znamená sz a to nejsem na internetu první den). Jak spolu můžeme takhle komunikovat? Kam tohle vede?

Nechci být jedna z těch lidí, co se plácají po ramenou a říkají "Já jsem si zrušila Facebook a žiju teď reálný život, jsem lepší než vy." Hlavně to ani není pravda. Mám sociální sítě a zatím jsem je nepřestala používat. Myslím, že je to docela dobrá věc. Která má ale spoustu nevýhod, možná víc než výhod a musíme jí používat opatrně a nestat se jejími otroky.