Hana

Hana

Alena Mornštajnová

Vydáno v ČR: 2017

Kniha začíná v roce 1954 vyprávěním o dívce jménem Mira. I přes zákaz rodičů se vypraví s kamarády na zamrzlou řeku a spadne do ledové vody. Jako trest nedostane zákusek z místní cukrárny, který koupila její maminka pro celou rodinu na oslavu svých narozenin. Následná tragédie způsobí, že Mira zůstane v péči tety Hany - podivná, nemluvná žena věčně oblečená v černých plandavých svetrech, v jehož kapsách schovává kousky chleba. Hana se k Miře chová tak jako k celému světu - chladně, netečně, jako by neexistovala. Mira se postupně dostává Haně pod kůži a odhaluje hluboké rány, které na ní napáchala 2. světová válka.

Nemohlo mně minout šílenství, které kolem této knihy vzniklo. Především na jedné facebookové skupině o čtení se na ní neustále někdo ptal, což jisté lidi štvalo, ale vesměs se všichni shodovali na tom, že jde o výbornou knihu. Navíc na Databázi knih má Hana hodnocení 95% a je nejlépe hodnocenou knihou na tomto webu. Takže jistě chápete, že jsem měla velmi vysoké očekávání.

Netvrdím, že má anotace spoilery. To ne. Nějaká anotace musí být vždy. A navíc je kniha založená na reálných událostech. Čímž chci říct, že když si dáte 2 a 2 dohromady, ta dějová linka je vám zkrátka jasná už od začátku. Jelikož židé + 2. světová válka = nic pěkného. Což neznamená, že mě taky dost věcí nepřekvapilo, ale šlo spíše o drobné věci, jako třeba vztahy mezi postavami nebo události prvních 30 stran. Překvapilo mě, že některé události jsou podle skutečnosti - jde o takové zapomenuté regionální dějiny, o kterých se ve školách neučí.To, že se dá něco předpokládat, protože jde o skutečné historické události ale knize neubírá na kvalitě - musela bych být padlá na hlavu, abych kvůli tomu ubrala knize body.

Lidské osudy jsou neuvěřitelně složité a stačí jediný okamžik - sníte jídlo, nepošlete dopis, nepřijdete někam včas - a osud vás vláčí úplně opačným směrem. Na první pohled obyčejná rodina, ale pod povrchem se skrývají spletité lidské vztahy, ale krutá politická realita. A to všechno je podané tak hezkým vyprávěcím stylem, který se čte sám. Nejde o lehké čtení - taky to není pohádka před spaním. Ale autorka to podává tak, že i člověk, který není zažraný do knih o holokaustu, nebo se jim dokonce vyhýbá, nebude mít problém ji přečíst. Netvrdím, že by se knihy o holokaustu neměly psát nebo číst. Je dobře, že ta hrůza není zapomenutá. Ale člověk, co čte jednu knihu za druhou o Osvětimi mi připadá trošku jako sadista - pokud je taková kniha napsaná tak, aby se lidí nedotkla, pak je špatně napsaná. Ale to jsem trochu odbočila od tématu...

Za závěr bych jenom dodala, že se mi líbilo, jakým stylem je kniha napsaná - velmi čtivé, jako byste tam opravdu byli. Možná si řeknete, že je kniha přeceňovaná, ale nesuďte, dokud si ji nepřečtete.

5/5