Popularizace čtení

Četla jsem ráda už od dětství. Prakticky od té doby, co jsem se naučila číst. Byly to dětské knihy, na které si moc nepamatuju. Taky jsem měla hrozně ráda encyklopedie, dodnes ještě mám svoji oblíbenou dětskou encyklopedii, kterou jsem si moc ráda prohlížela a četla. Zkrátka jsem byla ke čtení tak nějak vedená, za což jsem strašně ráda. Viděla jsem naši obrovskou knihovnu, která zabírá půlku zdi v obýváku a ráda jsem různé knížky vytahovala a četla si je. K chození do knihovny jsem se dostala asi v 9 nebo 10 letech. Přivedla mě k tomu tehdejší kamarádka ze sídliště. Když jsem u ní přespávala, často se stávalo, že jsme si obě vzaly svoji knížku a četly jsme si místo toho, aby jsme dělaly blbosti jako obvykle. Tou dobou mně bavila série o zvířatech Archa zvířat od Lucy Daniels, Čarodějky z jezdecké školy od Carolla von Kessel nebo knihy o čarodějkách WITCH, které jsem měla spojené ses svým oblíbeným časopisem a seriálem. 

Čas se přehoupl a já jsem přešla na osmileté gymnázium. Pro mně jako introverta bylo těžké se skamarádit se spolužáky a otevřít se jim. Ostatní pobíhali o přestávce o chodbě, já jsem seděla ve své lavici a četla si, nejlépe Harryho Pottera. Zní to jako klišé z amerického seriálu, ale byla jsem za exota. Asi v 7. třídě jsem přestala číst úplně. Místo abych šla do městské knihovny, ležela jsem doma v pokoji na posteli a zírala do stropu. Asi puberta. Moc si to nepamatuju, díkybohu. O něco později mně to přešlo a asi v 8. třídě jsem zase začala číst. Tentokrát jsem měla novou energii - knižní blogy. Ani jsem nevěděla, že něco takového je. Moc mně bavilo číst si recenze a sama jsem je (zkoušela) psát na svém předchozím (teď už smazaném) blogu. Chodila jsem zase do knihovny. 300 stránkovou knihu jsem přečetla za 4 nebo 5 dnů. Vedla jsem si deníček, kde jsem si zapisovala všechny přečtené knihy. Namátkou třeba Divergence, Hunger Games, Modrá krev, Rudá jako rubín, Vampýrská akademie, Stmívání, Les rukou a zubů a spoustu dalších. Bylo to především žánr fantasy a young adult, který byl v té době na vzestupu. S kamarádkami jsme si půjčovaly knížky a společně jsme chodily i do knihovny. Měla jsem tolik času...

To je trochu více historie než jsem plánovala napsat. Ale chtěla jsem nějak uvést celou situaci ze svého pohledu. Připadá mi totiž, že dříve bylo čtení knih vnímané jako znak podivínství a šprťáctví. Rozhodně na to má vliv i můj vývoj a puberta mých spolužáků, jelikož kvůli tomu se někteří z nich ke mně nechovali zrovna ukázkově. 

Každopádně mi připadá, že lidé čtou čím dál více. Když se kolem sebe rozhlédnete v autobuse něco v tramvaji, kolik z nich drží knihu? Samozřejmě to není jen o papírové knize. ,,Ale lidi pořád čumí do mobilůůů!". A co když čte taky knihu. Také to využívám, obzvlášť když je to něco do školy, co nemůžu najít ani v knihovně.

Už jsem zmiňovala knižní blogery, ale existují i modernější platformy a sítě, kde se dá propagovat vaše oblíbená kniha. Booktubeři, nebo-li Youtubeři specializující se na knihy. Moje oblíbené kanály jsou Hlava plná knih nebo Molly v knize. Najdete i spoustu instagramových účtů, které jsou tak inspirativní, že nevíte, co dát na To-read list dříve. To jsou nové způsoby, jak dostat knihy k lidem jinou, než psanou formou, což může znít ironicky, ale věřím, že to funguje. Zvlášť na ty, kteří běžně nečtou. Osobně mi je celkem jedno, co kdo čte. Existují nejrůznější skupiny a stránky pro milovníky knih, kde u některých lidí vidím tendenci povyšovat se nad ostatní, protože si myslí, že čtou něco "lepšího" nebo "chytřejšího". Já si myslím, že je dobře, že lidé čtou, ať je to 50 odstínů šedi nebo Dostojevskij. Pořád lepší něco než pořady v televizi.

Tím, že jsem byla zvyklá číst, mi nedělala problém ani povinná literatura, především se to týká četby k maturitě. Jasně, nebavilo mně 100% knížek, ale tak už to bývá. Vím, že některým spolužákům dělalo problém přečíst 20 knih a to na ně měli 4 (snad i více) roky. Nicméně si myslím, že zvládnete maturitu i bez přečtení knih. Jen to, prosím, neberte jako pobídku k tomu, aby jste je nečetli! Jenom si myslím, že některé, řekněme, méně kvalitní školy, nejsou tak přísné a nebo jim to je jednu, pokud něco odvykládáte a odpovíte na předem zadané otázky... Někomu ta literatura prostě nic nepřinese a to je normální. Sice by školy měly dávat důraz na všeobecný rozhled a podobně, ale když to budoucího programátora nebo kadeřnici nezajímá, asi s tím nic nenaděláme. Ovšem pro další studium se to fakt hodí. Nejde o to jenom umět číst, znát písmenka a význam slov, ale  vědět, jak postupovat.

Možná vám to bude znít podivně, ale existují různé způsoby čtení knih. Zatím jsem na začátku a zjišťovala jsem si o tom jen pár informací. Lidé si občas myslí, že kniha = román, ale tak to není. Když si vezmu odbornou historickou knihu, světě div se, nemusím ji číst od 1. slova do posledního. Kolikrát je to vážně těžký, i když se snažíte. Existují různé způsoby, díky kterým můžete načerpat co nejvíce informací, aniž byste knihu četli úplně celou. Rozhodně tu nejde o to, že bych chtěla autora nebo knihu nějakým způsobem znehodnocovat. Jde o to, že pokud je kniha fakt rozsáhlá, můžu si z ní vzít to nejdůležitější a ušetřit čas na čtení dalších knih. Mám teď na stole knihu o Přemyslovcích a to není pohádka na dobrou noc. Naštěstí si v knihovně dal někdo tu práci, že zvýraznil (podle něj) důležité informace, takže mi to usnadnil. Samozřejmě nemůžete stejný způsob aplikovat na všechny knihy a už vůbec ne na romány, aby vám neutekla dějová linka. Jenom chci říct, že pokud knihu nepřečtete úplně celou a část přeskočíte, nemusíte si to vyčítat. Nebuďte otrok své knihy :)

Tady se můžete podívat na zajímavé o video o rychločtení. Zatím jsem to dlouhodobě nezkoušela praktikovat, ale určitě se k tomu ještě vrátím.