čtvrtek 7. září 2017

Sweet 20's


Kde začít - možná tím, že dnes načínám své 3. desetiletí. 

Když jsem byla dítě, jako všechny děti jsem milovala dárky a oslavy. Teď už vlastně nic takového nepotřebuju. Skoro bych si na svoje narozeniny ani nevzpomněla, kdyby mi to okolí nepřipomínalo. Nechápejte mně špatně, není to tak, že bych svoje narozeniny nesnášela, jenom si to tak neberu jako dříve. Stačí mi, když si na mně někdo vzpomene, ale ne zrovna proto, že mu to připomenul Facebook. Chápu, že si každý nepamatuje narozeniny všech známých (já taky ne), ale nepotřebuju 100 přání ani oslavu.


Zrovna v těchto dnech mám na programu renovování baráčku. Jde o dům, kde dříve bydlel můj prastrýc a prateta, kteří už bohužel nežijí. Je to v jedné vesnici blízko Prahy, takže to mám místo koleje, i když budu muset dojíždět do školy. Na stejném pozemku je dům mého strejdy (mamky bratranec) a tety, kteří už mají odrostlé děti a horní dům je prostě prázdný. Budu tam mít hezký klid a soukromí, což se mi moc zamlouvá! Upřímně, nemám teď na žádnou oslavu ani pomyšlení. Stejně, každá kamarádka bude studovat na jiném konci republiky, takže se nesejdeme.

Nechci tady filozofovat nad životem - nejsem přece na smrtelné posteli nebo tak. Nechci vypisovat, co všechno jsem už dokázala, protože toho moc není. Maturita, řidičák - bohužel jsem za prázdniny neprocestovala půlku světa jako moji spolužáci. Když občas slyšíte nebo čtete o tom, že dva osmnáctiletý kluci mají vlastní firmu a vydělali si pěkný peníze, řeknete si, že jste promarnili celý svůj život sledováním seriálů a dřepěním ve škole. Vidět úspěchy druhých by mělo být motivující a mělo by nás to vyburcovat, ale není to často spíše demotivující? Asi jako když projíždíte sociální sítě - tam si každý přidává příspěvky podle vlastního uvážení a proto se všichni snaží prezentovat v co nejlepším světle - ale kolikrát jako dokonalý instagrámky jenom zástěrkou před vlastními komplexy nebo prázdnotou. 

art, colorful, and pink image
pink, red, and heart imageneon, dreaming, and light image

Ve 20 přece teprve vylétáme z hnízda - ať už na vysokou nebo do vlastní domácnosti. Rodina na nás netlačí s dětmi ani v vdáváním/ženěním - doba je přece trochu jiná. Nemusíme umět všechno a mít všechno zažité. Znám dost lidí, kteří si to o sobě myslí, že umí všechno. Ať už jsou to sebechytřejší lidé, stále by si měli nechat poradit od starších a zkušenějších. Alespoň v důležitých věcech. Důležitý je umět přiznat chybu a poučit se z ní. Chybovat je úplně normální a nevyhne se tomu nikdo ani v pozdějším věku.

Proč se snažíme tak rychle dospět? Co je na tom tam úžasného? Když mi bylo 13, bylo mi smutno z toho, že nemám kluka. Záviděla jsem starším, že mají svobodu a volnost a že je máma nehlídá při každým prdu. Lidi chtějí všechno honem, rychle a teď. Pokud budu mít štěstí, mám před sebou ještě 70 let života. Že někdo dosáhne životního milníku později než jeho vrstevníci - na tom přece není nic špatného. Řidičák ve 30? Vysoká ve 40? Lepší je splnit si své cíle později než vůbec.

Asi jsem si jenom chtěla vsugerovat, že nejsem tak bezvýznamný obtížný hmyz a že mám ještě šanci.

10 komentářů:

  1. Jé další dvacátnice :D :) , nojo už jsme starý.

    OdpovědětVymazat
  2. Jo, nejlepší je na to předvádění ostatních nekoukat. Někdy se najde výjimka, kdy opravdu někdo dokáže něco přelomového v nízkém věku, ale většina jen vybírá a přibarvuje to nejlepší. A pak je zase nejlepší podívat se na sebe a říct si, co člověk dokázal sám. A ono toho často není tak málo, spousta lidí dokázala mnohem víc než jejich vrstevníci, i když si třeba jen našli dobrou práci nebo dokázali dostudovat školu.

    Jinak s narozeninama to vnímám úplně stejně. Svoje naprosto ignoruju ne proto, že bych je nesnášela, ale proto, jak říkáš, že to tak neberu. K čemu. Asi jsem najela na tu vlnu mnoha lidí, že za nějakou oslavu stojí leda tak kulatiny.

    OdpovědětVymazat
  3. Siren: starý? Já myslím, že autorka chtěla spíše upozornit, že jsme pořád mladí, jenom se hodně z nás považuje za chytrolíny, co spolkli všechnu moudrost světa a už se nebudou dál vyvíjet, protože už vlastně všechno dokázali.

    Za svých 19 let jsem toho zatím tolik nestihla, asi tolik co ty - maturita, řidičák, a možná poučit se z přehnané důvěry k ostatním :) o prázdninách jsem neobjela půlku světa, ale navštívila jsem jenom jižní Moravu, ale i tak jsem za to neskutečně šťastná, člověk si musí něco nechávat na potom, protože pak v padesáti může dojít k myšlence, že už má svůj život prožitý :).
    A každým dnem se člověk vyvíjí, učí se vidět určité věci jinýma očima, učí se vařit nová jídla, navštěvuje nová místa a tak nějak získává nadhled, a není třeba spěchat, protože určité věci stejně pochopíme, až přijde ten správný čas :).
    Byteček poblíž Prahy budeš mít suprový, třebaže budeš na výšku dojíždět! Já měla velký problém najít uspokojivé koleje v Brně, na kterých bych mohla žít jako člověk (třeba sprcha a WC na pokoji :D), naštěstí se povedlo :D, ale taky budu mít kousíček dál do školy:) Ať se ti daří!

    www.maly-kousek-nebe.blog.cz

    OdpovědětVymazat
  4. Přeji Ti hodně štěstí a zdraví. Přeji hodně radosti, bláznivých zážitků i úspěchu na vysoké škole, tak i v životě. Buď stále tak skvělá, jako jsi teď, protože jsi jedinečná! <3


    Všichni chtějí všechno rychle, hned.. nechápu to. Každý si prostě musí počkat než něco bude mít než dovrší věku, kdy si bude moct dělat cokoliv. Tak je to správné, ale dnešní děti všechno moc rychle chtějí a musí mít.


    Člověk by si měl dát své cíle a pokusit se je dosáhnout, ne závidět jiným a sedět stále na zadku. Myslí si, že tím dokážou asi nejvíce, ale přitom stále závist je u nich na prvním místě.

    OdpovědětVymazat
  5. Na prahu 20. let tvůj život právě začíná! Všechno nejlepší! :)

    OdpovědětVymazat
  6. Mně vždycky připadala dvacítka jako správný začátek všeho, protože většina lidí jde na výšku a odjíždí pryč. Já na to mám ještě dva roky čas, ale je mi jasné, že to uteče jako voda.

    OdpovědětVymazat
  7. Opožděně přeji všechno nejlepší :). A hodně štěstí do "nového začátku". Úplně s Tebou souhlasím - skoro jako kdybych to napsala já :D. Občas je to spíše demotivující a říkám si, že jsem toho moc nedokázala, ale pak se podívám a vidím, že jsem ušla docela kus cesty a že většina lidí je na tom stejně jako já. A ten zbytek měl prostě jen štěstí, že se mu to vyvedlo všechno neobvykle brzo :o).

    OdpovědětVymazat
  8. Krásný článek, moc hezky napsaný. Přeji ti vše nejlepší! :-) Také ti chci popřát krásné zrekonstruování baráčku :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Já ti přeju asi opožděně, ale přece, všechno nejlepší. :D Já sama jsem ještě takový dítko.. Asi.. a stejně to extra neprožívám a jednoduše jsem ráda, když si vzpomenou opravdoví přátele nebo rodina.
    Každopádně věřím že se těšíš na soukromí. Nikam nespěchej a nech vše plynout jak to půjde sama a nebo.. si řiď věci sama. Každý si svůj život řídí sám.

    OdpovědětVymazat
  10. ja sa stale citim ako patnastrocna a ked sa ma minule niekto spytal, kolko mam rokov, pomaly som sa zdrahala povedat, ze 21. pretoze sa na to fakt necitim, pride mi to ako hrozne vela. mam pocit, ze som este nic nezazila a ze ani nezazijem. snazim sa hovorit si, ze este mam vela zivota pred sebou, ale co ja viem, akosi prijimam fakt, ze sa vnimam ako 15-rocna a citim sa ako decko nezrele do sveta, takze dalej studujem na vysokej skole, o ktorej dufam, ze ma raz konecne zacne bavit. svet "dospelych" ma fakt neskutocne desi.
    tiez si pamatam, ako som ako 13-rocna chcela mat frajera, pretoze vsetci okolo mna mali. ale svoj prvy vztah som zazila az tento rok a myslim, ze som sa ani nemala kam ponahlat a mozno este nejaky ten rok vydrzat, lebo to cele skoncilo celkom neslavne.
    tiez ked vidim uspechy druhych ludi, je to pre mna viac demotivujuce ako motivujuce, lebo fakt ked nejaky 18-rocny clovek ma vlastnu, dobre rozbehnutu firmu, tak mam pocit, ze som uplne na nic. ah, moje mile komplexy.
    kazdopadne prajem oneskorene vsetko najlepsie a nech sa ti dari :)

    OdpovědětVymazat