Život s celiakií

Jedním z prvních článku na novém blogu by mohlo být něco o mně... Ale vypisovat základní fakta... To je celkem nuda. Začnu něčím, co ovlivňuje celý můj život

Když jsem chodila do školky (jako že už je to dlouho), skoro s nikým jsem se nekamarádila. Byla jsem sama, většinou jsem si hrála sama, kreslila sama a tak. Většinu věcí znám jen z vyprávění rodičů a příbuzných. Zkrátka mi bylo téměř neustále zle od žaludku. Moc jsem toho nesnědla, byla jsem docela pohublá, věčne unavená, bez energie. Možná takové stavy znáte. Jenže žít takhle, ještě když jde malé, bezbranné dítě, je na nic. Děti přece mají běhat venku (jsme v době před více než 10 lety) a nic neřešit. Vím, že mi na to přišla moje dětská doktorka. Potom jsme jeli do Ústí, kde si pamatuju, že mi strkali takovou hadičku do krku a bylo to strašně hnusný. Bylo mi 5 nebo 6 let, takže si pamatuju opravdu jen útržky.

Asi jsem se ještě nezmínila, o co jde. Přilši mi na celiakii, což je nesnášenlivost lepku (glutenu) - bílkoviny obsažené v pšenici, žitu, ječměně a ovsi. To znamená, že do konce života musím držet bezlepkovou dietu. Možná už jste slyšeli o tom trendu, jak se lidé dobrovolně vzdávají potravin s lepkem. Proč ne, je to vlastně zdravé, ale oni mají na výběr. Nejvíce tu jde o pšenici, protože té je všude nejvíce. Někde jsem četla, že spoustu lidí nemá ani žádné příznaky a mohou jim na to přijít až když je pozdě - může jít o selhání organismu nebo nádor. Znamenalo to okamžitou změnu jídelníčku. V té době jsem chodila posledním rokem do školky a kuchařky byly tak hodné, že vyšly vstříc a vařily mi bezlepkové obědy. Děti měly ke svačině rohlík a já kukuřičné chlebíčky v pomozánkovým máslem. To byla vlastně taková drobnost. Hlavně mi konečně přestalo být špatně. Takže jsem měla i chuť bavit se s ostatními dětmi a našla jsem si kamarády, se kterými jsem následně prošla i první stupeň základky. Byla jsem tak čiperný dítě, že jsem si před prázdninami, před nástupem do školy, úspěšně zlomila levou ruku když jsem dělala kraviny na zahradě ve školce... ale to už je jiná story :)

Jak pro mně, tak pro mou rodinu, to bylo úplně něco nového. Co můžu a co ne? Základem je přečíst si složení potravin, které kupujete. Nevím, jak jste kdo informovaní, ale pro jistotu to sem napíšu pár zajímavostí. Nejen že je lepek ve věcech, kde to člověk čeká jako je pečivo, knedlíky, těstoviny, cereálie, sušenky, strouhanka, některé čokolády a další sladkosti, ale i v některých uzeninách nebo jogurtech. Kdo by to čekal, že? Ne ve všech, samozřejmě, musíte si přečíst složení. Nejprve mi rodiče kupovali bezlepkové pečivo normálně v obchodě, kde ho objednávali, ale potom jsme si začali péct domácí housky, rohlíky, chleba, koláče, buchty, bábovky, cukroví, knedlíky... zkrátka všechno, co jsem potřebovala, se dalo s trochou snažení upéct.

Nejen, že je domácí pečivo lepší, ale také není tak drahé. Obecně jsou bezlepkové věci mnohem dražší než ty obyčejné. O pečivu takový přehled nemám, protože ho jím jen na různých výletech a tak dále. Většina je totiž speciálně balená, aby vydržela. V každém krámku na rohu koupíte obyčejné rohlíky nebo prostě něco, co se dá sníst. Já si ale musím vozit všechno sebou. Tak například jedu přespat ke kamarádce a v tašce mám pečivo na snídani. Není to divný? Mně už to přijde normální. (A kamarádkám naštěstí taky :D) Když už jsem se rozpovídala o těch cenách... jedna krabice sušenek, které vypadají jako Oreo stojí přes 70 Kč a v balení je 16 koleček. Je toho sice málo, ale každý den ke svačině si je asi nedáte, že? Vždycky mně potěší, když jdu do nějakého obchodu a vidím tak něco bezlepkového, co jsem ještě nevyzkoušela. Uznávám, že výběr bezlepkových potravin není extra velký, ale je možné sehnat všechno, na co si vzpomenete, i když musíte jít do většího obchodu nebo do nějakého speciálního krámku se zdravou výživou.

Často, zejména na obědě ve školní jídelně (taky vaří bezlepkové, i když jen jedno jídlo, což je paráda!) se nevyhnu různým otázkám. Většina spolužáků to o mně ví, ale jsem ráda, že se ptají. Jaký je (chuťově) rozdíl mezi "normálním" a bezlepkovým jídlem? Asi vás zklamu přátelé, ale nevím. Nebudu lhát, samozřejmě, že už jsem dietu několikrát porušila, když jsem byla o něco mladší, ale moc dobře vím, že se to nevyplácí. Proč bych měla dobrovolně jíst něco, po čem mi bude špatně? Takže je lepší si zabalit svačinu a nechat to plavat. Kdo chce, koupí si kukuřičné špagety a chutě si porovná sám, no ne? :)

Co je teď celkem nové, je věc, která se týká hlavně vařených jídel v restauracích a podobně. U každého jídla musí být napsáno, jaké alergeny obsahuje. Samozřejmě se to nebude vypisovat slovy, to by bylo na román, od toho tu máme čísla. A já už vím, že 1 znamená lepek. Uvedu to na příkladu: výjimečně obědvám mimo školu nebo domov a než se podívám na názvy jídel, kouknu se, jaké obsahuje alergeny (příklad: A: 1,3,8) a už vidím, že tohle jídlo si nedám. Ve spoustě restaurací to ještě zavedené nemají, ale to se určitě brzo dá do pořádku. Prvně jsem to viděla na Slovensku, kde už to nějaký pátek funguje. Překvapilo mně to, protože mi to neskutečně usnadní výběr. A hlavně se člověk pořád nemusí pořád ptát. (Zvlášť když ani obsluha netuší, co to znamená. To je pak na dlouhé lokte.)

Mohla bych o tom napsat ještě tak 10 dalších článků, kde bych se každé položce ze života celiaka věnovala individuálně, ale koukám, že odstavců jsem už napsala dost a článek je dostatečně vyčerpávající. Dotazy jsou vítané!

poznámka: převzato z minulého blogu http://piece-of-my-heaven.blog.cz/1505/jak-se-zije-s-celiakii