Poslední týden na gymplu

8 let života. To nemůžete jen tak vymazat.

Tolikrát jsem nadávala, jak mně to tam nebaví, že asi nejsem ten správný člověk pro gympl. Tolikrát jsem se vztekala nad matematikou a nad pitomými pravidly ohledne vcházení do jídelny. Tolikrát jsem si stěžovala, že jsem blbá na němčinu a že ředitelka se zase chovala arogantně.

Tolikrát jsem si říkala, že mám opravdu víc štěští než rozumu. Tolikrát jsme se spolužáky nasmáli na školních výletech. Tolikrát jsem si pamatovala úplný blbosti, které mně pak zachránili už nějaký písemky nebo zkoušení. Tolikrát jsem měla pocit jako bych opravdu někam patřila.

Poslední týden mi z toho bylo trochu úzko. Jako kdyby vás někdo svázal do korzetu a pořád utahoval a utahoval až nemůžete pořádně dýchat. Je to divné říct si, že tohle byla moje poslední vyučovací hodina. A to jich bylo několik tisíc a konec musela přijít ta poslední. V úterý a ve středu písemky, 16. a 17. května ústní a pak sboheeeem navždy. Dobře, na vždy snad ne. Našeho kolektivu jsem si opravdu vážila, i když to nebylo vždycky růžový. Nakonec to ale bylo fajn. Plesy a i další akce probíhaly bez větších hádek.

I přes to všechno jsem ráda, že jsem na našem gymplu byla. Opravdu mi to něco dalo. Hlavně ve věcech, které mně zajímají. Největší paradox je, že nad hlavním vchodem je v latině napsáno "non scholae ed vitae" (a jakožto student latiny vám to i přeložím) - ne škola, ale život (učí). Měli jsme to vmést učitelům do obličeje dřív. No nic.

Dneska (28.4.) jsme měli poslední zvonění. Nemusím snad moc vysvětlovat, co to znamená. Slila jsem dohromady pár hnusných voňavek (fakt to smrdělo) a i přes vyhrožování ředitelky, že ,,jde přece o pověst naší školy!" jsme po studentech různých dalších škol na zastávce stříkali tyhle lektvary. Ve škole jsme bordel dělat neměli, což teda jiná třída porušila, ale nic se jim nestalo. Pak jsme zazpívali rozlučkovou písničku, rozloučili jsme se s třídní, dostali vysvědčení (10 jedniček z 15 haha) a šli jsme na společný oběd. Vyřádili jsme se a bylo to fajn.

Je to vážně divný pocit. Vím, že se tam se spolužáky a učiteli uvidím ještě u maturity, ale stejně... Jedna část života končí, druhá začíná.