Nezatracujte "dnešní" generaci

Nepamatuju si dobu, do které jsem se narodila. Znám ji pouze z vyprávění. Mateřská byla nedůstojně nízká, bývalé ruštinářky už se stihly přeučit na angličtinu, Havel byl ještě prezidentem a posledním hitem byla oblíbená americká sitcomová rodinka. Pubertální děti se v té době zajímali o úplně jiné věci než my. Nemusím snad vypisovat, co všechno neměli, to si dokáže každý sám představit. Nechci tu rozebírat, jak se dnešní generace hrozná a podobné, dokola omílané bludy. Chtěla bych se na to podívat z té druhé strany.

tv, television, and brain image
Je to tak trochu reakce na článek, který byl nedávno na titulce. Nedokážu si sama sebe, ve svých čerstvých devatenácti, představit, jak budu žehrat nad tím, jak je dnešní generace dospívajících dětí strašná, protože mají lepší mobily než jsem měla já v jejich věku. Protože já jsem taky ještě ta generace. Možná jsem v jejich věku neměla internet po ruce ve dne v noci, ale to z nás ještě nedělá jiné tvory. Děti, které se teď narodily, budou mít zase úplně jiné možnosti, protože technologie se vyvíjí tak rychle, že si toho ani nestačíme všímat. Ve svých deseti letech (tz. září 2007) jsem dostala první mobil. Byla jsem z toho nadšená. Další krok k samostatnosti a dospělosti. Na tu dobu byl docela dobrý. Dokonce s foťákem a přehrávačem písniček. Jo, každý dítě chtělo mobil. Někteří spolužáci ho dokonce měli už od druhé třídy. Čím se lišíme od těch dnešních?



Na své dětství mám hodně dobrých vzpomínek. Běhali jsme venku, ale ne dvanáct hodin denně. Nejsem tak stará, abych nemohla tvrdit, že jsme v sobotu ráno nevstávali a nečekali na své oblíbené pohádky a pořady. Taky jsme dost hráli počítačové hry, nejvíc The Sims. Každý, komu dnes není více než 30, si tohle zažil. Nebuďme tak pokrytečtí. Neznám tolik dnešních dětí, abych mohla posoudit, jak na tom jsou děti obecně. Mému bratranci je skoro jedenáct. Zná dost Youtuberů a tráví sledováním videí hodně času a taky má rád Minecraft. Donedávna měl dokonce o dost lepší mobil než já. Když ale přijede na víkend k babičce, těší se, až uvidí svoje kamarády a vyrazí na kolo. Mám ještě dvě sestřenice, jednu desetiletou a druhou osmiletou. Obě mají mobily hlavně z toho důvodu, že jezdí sami do školy autobusem a aby si prostě mohly zavolat. Jinak tráví obě spoustu času na kroužkách v ZUŠce nebo u koní. Ale za pár let to může být úplně nijak. Doba se může jakkoliv změnit, ale puberťáci budou vždycky puberťáci, které spojuje spoustu věcí.

Když je vám 12, svět nedává vůbec smysl. Nejste už děti, nehrajete si s hračkami, nechodíte všude s rodiči. Nejste ale ani dospělí, nemůžete se samovolně potulovat po venku a zírat na seriály celou neděli. Pamatuju si, jak náročný byl pro mně rok 2009 a 2010 a nevrátila bych to ani za milion. Prostě se ráno probudíte a nevíte, kam patříte, protože svět kolem vás se mění - škola, zájmy, priority, prostě všechno. V té době jsem se hodně porovnávala s ostatními. Ve své nové třídě jsem viděla spoustu lidí, kteří vypadali bezchybně a chtěla jsem být taky taková. Ne že bych někoho napodobovala. Spíš jsem se inspirovala, možná až příliš. Líbily se mi věci, které bych si dneska nepořídila. Měla jsem pocit, že mně nikdo nechápe. Rodiče se stali nepřáteli, spolužáci byli cizinci, nejlepší kamarádka někým jiným, než koho jsem znala.

Všichni nemají divokou pubertu. Ale každý jsme v té době trochu blbý. Pokud si za pár let tyhle odrostlé děti řeknou, že dělaly chyby a chovali se strašně, bude to jenom dobře, protože to je známka toho, že dospívají. Vinit děti z toho, že jsou rozmazlení a nevím co ještě, je nesmyslné. Dokud jsme děti, i když se cítíme jako největší dospěláci, jsme v rukou rodičů a moc s tím nenaděláme. Později už ale rozhodnujeme sami za sebe a můžeme věci změnit. Když děti sedí jenom před počítačem, tabletem a mobilem, nevytáhnou knížku z police ani paty z domu, mohou za to rodiče. Rodiče, kteří si ulehčí práci tím, že raději posadí dítě k bedně než aby si s ním šli hrát. Rodiče, kteří mu raději koupí ten mobil, jenom aby dal pokoj.

Víte, to, že děti mají lepší technologii, neznamená, že budou šťastnější. Ale lezení po stromech a stavění lesních bunkrů taky nemusí přinést štěstí. Zkuste svoje dítě vytrhnout z kolektivu. Nebo raději ne. Nikdo nechce, aby jeho dítě šikanovali spolužáci proto, že nezná tohle a tamto, protože pořád běhá po lese. Rozhodně nechci omlouvat šikanátory, ale víte, jaký jsou děti. Snažme se je raději vést k něčemu lepšímu než je jen shazovat.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

TOP české knižní obálky

Kocour jménem Merlin

Seriál Černobyl