Nevymlouvej se, bojuj!

Začnu trochu ze široka. Nemám ráda, když někdo tvrdí, že jedináčci jsou rozmazlení. Že o ně jako o jedinné dítě pečují rodiče jako v bavlnce. Pravda je taková, že může, ale nemusí být rozmazlené. Stejně tak dobře může být rozmazlené dítě se třemi sourozenci. Já jsem také jedináček a můžu o sobě říct, že nejsem rozmazlená. Už od malička mě rodiče učili, že nic nedostanu zadarmo. Že všechno si musím alespoň z části zasloužit nebo vydřít.

Nebudu tu mluvit o lidech, kteří dostávají peníze na ruku aniž by celý život hnuli prstem a o našem sociálním systému, to ať řeší někdo jiný. To mně sice také vytáčí, ale ještě více mně vytáčí lidé, kteří se neustále vymlouvají. Není nic špatného na tom být slabý, bát se, protože jsme jen lidé, ale nejhorší je toho zneužívat. Je to hlavně moji povahou - ale nemám ráda ten pocit, že něco nedokážu i když vím, že bych mohla. Je strašně jednoduchý být zalezlá v koutě a fňukat, že něco nedokážu. Že nemůže udělat nebo mít tohle, protože... a teď následují výmluvy, které se sice mohou jevit jako vážné, ale v podstatě jde jen o zástěrku.

Uvedu to na příkladu. Viděla jsem už na spoustě blozích postoje typu ,,Jsem introvert, proto si nenajdu kamarády." Nesmysl. Sama jsem introvert a vím, jak to chodí. Nepotřebuji neustále mluvit s lidmi, ale to ještě neznamená, že budu celý život žít v izolaci a že nebudu mít kamarády. Jsem trošku nervózní z neznámého kolektivu, ale snažím se s tím něco dělat. Pokud je někdo se svojí situací spokojený, tak ať, je to jeho věc. Ale je blbost vymlouvat se na to, že jsem méně společenská a proto nemůžu mít kamarády. Vždycky najdete někoho k sobě. Na blogu plném takových článků vás určitě někdo polituje, ale není lepší zvednout zadek a jít někam mezi lidi?

Není to jednoduchý, přenést se z komfortní zóny vlastního pokojíku někam jinam do neznámého prostředí. Jenže máloco je v životě jednoduché a máloco dostanete na stříbrném podnose. Dříve, ještě před pár lety, jsem měla hrozný problém mluvit s cizími lidmi nebo cokoliv zařizovat. Zeptat se v obchodě prodavačky, kde co je? Nemyslitelný problém. Ale musela jsem to zvládnout, protože jsem neměla na výběr. Nikdo se mnou nešel aby to za mě vyřídil. Nejdřív to je fakticky nepříjemný, ale pak se přes to přenesete a po čase se dostaví opravdu osvobozující pocit, že jste překonali sami sebe.

Jako s autoškolou. Jasně, že jsem byla před první hodinou nervózní. Kolem mně spoustu neznámých obličejů, jak to bude probíhat, co když bude instruktorka divná... a nakonec to byla v pohodě. Příklad z poslední doby je to, že jsem začala chodit na spinning. Slíbila jsem to spolužačce, která ty hodiny vede, tak mi přišlo blbý to na poslední chvíli odmítnout. Nechtělo se mi mezi neznámé lidi, i když tam se mnou byly ještě další dvě spolužačky. Ale ukázalo se, že je to vlastně v pohodě a navíc mě to baví. Mohla jsem jít domů a na něco se vymluvit. To by bylo jednoduchý, že?

Překonávat překážky je strašně důležité. Naučí vás to totiž mnohem více než nějaká škola. Chci tím říct, že být introvertem není špatné. Špatné je se pořád vymlouvat. Ale když něco fakt chcete, jděte si za tím. Protože každý je svého štěstí strůjcem. Chceš poznat nový kamarády? Jdi mezi lidi. Chceš se naučit hrát na klavír? Začni brát hodiny. Chceš jedničku z matiky? Začni se šprtat. Nic není nemožné, když do toho dáte všechno. Stačí jen chtít.