O toxickém přátelství

V roce 2009 mi bylo čerstvých 12 let, když jsem nastoupila na osmileté gymnázium. Už od seznamovacího pobytu jsem se snažila všem zalíbit. Téměř okamžitě jsem získala nálepku hodné holky. Když si vzpomínám na svoje první léta puberty, snažila jsem se víc přežít než žít. Uklidňuje mě sice fakt, že jsem v této situaci nebyla sama - každý jsme si tím prošel - ale v hlavě vám to zůstane. Když jsem na gymplu skončila, rozprchli jsme se do světa a najednou se ukázalo, s jakými lidmi jsem trávila ve třídě tolik let a kdo byl můj kamarád.

Měli jsme ve třídě jednu holku, která byla... úplná kráva. Co si budeme nalhávat. Jak už jsem říkala, každý si prošel "telecími léty", ale někdo se z tele vyvinul v krávu či vola. Jednu chvíli se výše zmíněná spolužačka kamarádila v jednou, v druhou chvíli ji nenáviděla a kamarádila se s druhou a pak s třetí a tak to proběhlo několikrát do doby, než se odstěhovala. I když se mně tento koloběh svým způsobem netýkal, když se pohybujete mezi těmito kamarádkami, co se každou chvíli nenávidějí a pak se zase milují, cítíte tu napjatou atmosféru. Se mnou se taky bavila. Seděly jsme spolu na výtvarce, docela jsme se kamarádily ty první roky, ale když začala dělat takové kraviny, nemohla jsem stát na její straně.  A v kvartě (9. třída) se odstěhovala do krajského města ve vedlejším kraji. Jednou, těsně před tím, než začaly jarní prázdniny, přijela na návštěvu k nám do školy. Prostě jen tak - protože bydlela ve vedlejším kraji, takže měli prázdniny v jiný týden - a jako by se zase vše vrátilo do starých kolejí. Když se odstěhovala, jako by se všem ulevilo. Jakkoliv to zní krutě, byla to pravda. Šla s námi na tělocvik (tělocvikářka byla zároveň naše třídní, takže ji to dovolila) a pořád se bavila jenom s jednou svoji kamarádkou, se kterou absolvovala ten kolotoč láska-nenávist. Na ostatní se šklebila, utrhovala se na ně a celé to bylo takové divné. Jako by ji chtěla manipulovat a poštvat proti nám. Naštěstí ten den odjela a věci se vrátily do normálu. 

Na gymplu jsme byly taková parta 4 holek. Teď s odstupem času vidím, že nic nebylo ideální. S L. jsme byly v této partě jenom proto, že jsme měly společné kamarádky. Jinak jsme si ale neměly co říct. K některým lidem si časem najdete cestu, k jiným ovšem ne. Byl to sice stůl stojící na 4 nohách, ale ne všechny nohy byly stejně dlouhé. Hodněkrát jsme se ji s dalšími 2 kamarádkami snažily vytáhnout ven - na narozeninovou oslavu, do kina, na přespávačku. Bohužel se pořád na něco vymlouvala. Časem jsem získala dojem, že se za nás svým způsobem stydí - my jsme byly spíše "šprtky", zkrátka typické gymplačky, ale ona ne. Odlišnost ale neznamená, že se dva lidé nemohou přátelit. Vrchol byl, když odmítla přijít na pomaturitní večírek. Od té doby jsem o ní neslyšela. Je to smutné, že s někým trávíte tolik času a pak vám nestojí ani za jednu zprávu.

Když mi bylo asi 8 let, poznala jsem svoji tehdy nejlepší kamarádku H. Moje mamka a její mamka jsou kolegyně a nejlepší kamarádky, navíc bydlela ve vedlejším vchodě. Byla o 2 roky starší než já a pro mně svým způsobem vzor. Někdy jsem přistihla sama sebe, že jsem si koupila oblečení, které bych si asi sama nekoupila - ale věděla jsem, že by se H. líbilo. Ona byla svým způsobem rebelka - měla ráda punk a metal, oblékala se výrazně do černého, řetězy a velké náramky, tmavé líčení, obarvené vlasy (zkrátka styl roku 2009/10) a k tomu i způsob myšlení - všechno je na nic, všichni jsou blbí, všechno je nudný a trapný. Tak jsem to považovala za běžný postoj, který bych měla mít taky. Všechno vyvrcholilo na jednom letním táboře v roce 2011, kdy mě vmanipulovala do situace, že se mi tam vlastně nelíbí a že chci taky domů. Samozřejmě jsme měly z toho průšvih u rodičů a u vedoucích jsme musely vypadat jak nafoukaný nány. A jak to dopadlo? Na táboře se nám líbilo a ještě jsme si našly nové kamarádky.

Vždycky jsem svým způsobem stála v jejím stínu. Aby ne, když jsem byla ta mladší. Každý víkend jsme se navštěvovaly, o prázdninách jsme společně jezdily k mým prarodičům, ale popravdě si z toho moc nevybavuju. Babička říkala, že jsme se pořád hádaly. Ale já si pamatuju spíš to dobré, různé vylomeniny, průšvihy - provokování sousedů v paneláků, zvonění na zvonky, lezení přes ploty, provokování rodinných příslušníků, přespávačky, kdy jsme byly vzhůru až do noci, střílení si z lidí na internetu - zkrátka ta legrace, kterou by měl zažít každý. Ovšem po čase mi došlo, že to nebylo všechno jen legrace. Neměla jsem svůj prostor - o všem rozhodovala H. a vše se jí podřizovalo. Nechtěla něco dělat, nedělaly jsme to - ale když jsem něco nechtěla dělat já, bylo jí to fuk. Například jsme šly za jejími kamarády a spolužáky ze školy - připadala jsem si tam jako páté kolo u vozu. Tlačily mně do věcí, které se mi nelíbily. Dnes bych nad tím mávla rukou a šla bych pryč, ale když vám je 13, nemáte tak úplně dost rozumu a vlastní iniciativy. Když mi bylo asi 15 let, přestaly jsme se bavit úplně. Což je těžké po 7 letech přátelství (nebo "přátelství"?). Navíc nás všichni znaly jen spolu a pořád jsem narážela na dotazy "Ještě se bavíš s H.?", což je pochopitelné, nikomu to nevyčítám, ale co mám odpovědět? Proč jsme se přestaly bavit? Rozdílné zájmy a názory? Nejspíš ano. Ale jak mám v pubertě hledat sama sebe, když mně neustále někdo zakrývá? Nechci tvrdit, že na mé straně není ani kousek viny, ale některé důležité věci si uvědomíte až časem.

Ve 2. ročníku na gymplu jsme se rozdělili do 4 bloků podle zaměření a podle toho jsme měli určité předměty. Já jsem byla v humanitním bloku. Nebudu vám vysvětlovat, jak to chodilo, pro náš příběh postačí to, že naše třída (1 ročník osmiletého gymplu) a další 2 třídy (2 ročníky čtyřletého gymplu) jsme byli v jedné třídě na tyto blokové hodiny. Nebyla jsem proti začít se bavit s novými lidmi. Ale někteří mi nepadli do noty, i když oni si mysleli, že ano. Přátelství ale nefunguje na principu, že jeden neustále mluví, stěžuje si a vykládá, jak to má těžký a druhý poslouchá. Bohužel s lidmi, kteří z vás vysávají energii, nemám chuť trávit čas. M. pro mně nikdy nic neudělal, ale já mám být vrba a kývat na to, jaký je chudáček a jak to má těžký? Asi jsem moc měkká na to, abych dokázala někomu říct, co si o něm myslím, když to nemá být chvála a poslat ho do prdele. Nemůžu být s každým kamarád. Na to prostě nemám. 

Je zvláštní uvědomit si, kdo v našem životě byl opravdový kamarád i přesto, že už se s ním nevídáme a nejsme kamarádi, hodně pro nás to přátelství znamenalo. A ještě děsivější je uvědomit si, kolik času, sil a trápení nás stáli lidé, kteří nás jenom ničili. Bohužel ne každá parta a každé přátelství je jako ze seriálu "Přátelé". Teď se na to dívám jinak. Nelámu to přes koleno. Vím, že se nemusím kamarádit se všemi a je normální, že s někým si zkrátka nesednete. Většinou mám dobrý odhad na lidi a mám takový šestý smysl - většinou už od začátku vím, že budeme kamarádi a nebo ne. 

Zažili jste podobné toxické přátelství? Myslíte si, že to ovlivnilo váš život? Piště do komentářů :)