Jídlo jako lék

Jídlo - tak důležitá část našeho života. Jsou lidé, kteří si jídlo neužívají a berou ho pouze jako palivo, jako nutnost. Já si jídlo užívám. Ale nebylo tomu tak vždy. Začneme ale hezky od začátku.

Když mi bylo 6 let, byla jsem posledním rokem ve školce, přišli mi (díky mé úžasné paní doktorce) na celiakii, což je nesnášenlivost lepku. Řečeno normální mluvou, znamená to, že nemůžu jíst nic, co obsahuje pšenici, oves, ječmen, žito a další (ne příliš používané) obiloviny. Více si o tom, jak žiju s dietou můžete přečíst v tomto článku.

Žít s bezlepkovou dietou je pro někoho obtížnější, pro někoho snazší. Záleží, jak se k tomu postavíte - pokud to vidíte jako problém, bude to pro vás problém. Jelikož já a bezlepková strava spolu žijeme už 14 let, vidím to jako svoji součást, jako něco, co prostě je a v moderní době je čím dál jednodušší s tím žít. Celkově tato diagnóza změnila můj pohled na jídlo a stravovací návyky.

Jako první věc bych chtěla říct, že na celiakii neexistuje žádný lék, ačkoliv takové pokusy existují. Jediným řešením je kompletní změna stravy. V roce 2003 ještě moc bezlepkových produktů nebylo a tak jsem jedla, co se dalo. Učila jsem se nebrat si od dětí bonbony, rodiče pekli domácí pečivo a babičkám jsme vysvětlovali, čím mají na nedělní oběd zahustit omáčku. Takže jsem měla určitý jídelníček, který byl sice rozmanitý, ale některé podivné zvyky mi zůstaly.

Je spoustu věcí, co bytostně nesnáším. Nemám ráda smetanu do kafe. Sama bych si ji nekoupila, ale když není nic jiného, dám si ji, ale preferuju mléko. Nesnáším kopr, červenou řepu (výjimka je jeden výborný salát moji tety), játra a jiné vnitřnosti. A už vůbec ne cokoliv ze zabijačky. A uzený maso, kupované hotové maso a tlusté maso. Celkově jsem ohledně masa docela vybíravá a pokud není podle mých představ, odmítám ho jíst. A stejně tak nesnáším maso v polívce. Nesnáším dušenou zeleninu (trauma ze školní jídelny), a ze sladkého jídla k obědu nebo večeři mám husí kůži. A, možná překvapivě, nesnáším sušenky typu Horalky - přejedla jsem se jich v dětství.

Když se dívám na různé blogy, často tam najdu článek, kde autorka (většinou se to týká holek) popisuje svoje problémy s poruchou příjmu potravy. Až je zarážející, kolik takových lidí mezi námi je, možná více, než bychom čekali, což je opravdu alarmující, jelikož jde o vážné nemoci. Měla jsem spolužačku s anorexií, která s následky dodnes bojuje. Já sama jsem žádnou poruchu příjmu potravy nikdy neměla, i když mě lidi anorektičkou nazývali. Nic příjemného to nebylo. Věty typu "Musíš se někdy najíst." nebo "Proč jsi tak vychrtlá." se neposlouchají dobře. Naštěstí pro mně už se nevyskytuju mezi puberťáky, takže to nemusím slýchat tak často. Moje váha a typ postavy souvisí hlavně s moji genetikou a poruchou štítné žlázy a na závěr i s výše zmiňovanou dietou. Nikomu není příjemné, když okolí posměšně poukazuje na nedostatky jeho vzhledu, ať jsou jakékoliv a mnohdy mohou i poruchu příjmu potravy vyvolat. Každý nemůže vypadat stejně, ale bohužel nás k tomu současné trendy vedou.

Byly období, kdy jsem na tom nebyla psychicky úplně nejlépe a to se taky odrazilo na tom, že jsem moc nejedla, odpoledne jsem si třeba dala svačinu a vynechala jsem večeři, což dnes absolutně nechápu. Časem jsem si našla pozitivní přístup k jídlu. Každý den dopředu plánuju, co budu jíst, jestli budu jíst doma nebo venku, a v každém případě mám vždycky v kabelce nějakou  zdravou tyčinku na zahnání hladu. Každý den si snažím dát alespoň kousek čerstvého ovoce nebo zeleniny. (Díkybohu za salátový pult v naší jídelně!)  Raději se najím několikrát denně v menších porcích než abych snědla 2 obrovská jídla za den. Bylo by mi zle a byla bych nerudná - taková jsem, kdy mám hlad. Ráno si musím dát alespoň něco malého, jinak mi je celé ráno zle. Ráda si dám něco sladkého, ale nemusím marcipán nebo krémové dorty, každopádně ale preferuju slaná jídla. Docela ráda vařím, ačkoliv často něco zvorám, když se dá výsledek jíst, mám radost. 

Chtěla jsem tímto článkem říct, že zdravý přístup k jídlu ke pro spokojený život moc důležitý. Hladovění ani přecpávání nikam nevede a vyvážená strava všeobecně prospívá. Nedávám rady, jak žít, jak se stravovat, co jíst a co ne - to se musí každý rozhodnou sám. Jenom se, prosím, v dnešní uspěchané době, nezapomeňte zastavit a najíst!