Osamělost prvočísel

Osamělost prvočísel

Paolo Giordano

vyšlo v ČR: 2015

oficiální anotace:

Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života. Pravdivost tohoto tvrzení doslova na vlastní kůži otestovali protagonisté románu: Alice a Mattia se v dětství rozhodli špatně… Ona se nechtěla stát závodnicí v lyžování a on nehodlal vzít na oslavu ke spolužákovi svou mentálně postiženou sestru. Během dospívání hledají svoje místo na světě ještě obtížněji než většina jejich vrstevníků. Mohli by je najít jeden vedle druhého, jen kdyby se dokázali přenést přes traumata z minulosti.

Alice se v sedmi letech těžce zranila při pádu na lyžích a rozhodla se tak pro jiný směr než byl ten, kterým ji hnal její otec. Mattia nechtěl vzít svou mentálně postiženou sestru na oslavu spolužákových narozenin, proto ji nechal čekat v parku. Alicin vztah s otcem je stále chladnější a chladnější a matka jí umírá na rakovinu. Mattiova matka mu jeho rozhodnutí nikdy nepromine. Alice se chce na střední škole přátelit s Violou, která je tyranská, ale charismatická vůdkyně své party. Časem ale zjistí, že tahle sobecká potvora za to nestojí. Najde zalíbení ve fotografování, kterému se věnuje i po škole, místo toho, aby šla na univerzitu. Seznámí se s doktorem Fabiem, před kterým se snaží utajit celoživotní problém s příjmem potravy, na což také doplatí. Mattia tráví většinu času nad matematickými rovnicemi a jeho jedinou společností během střední je mu spolužák Dennis. Matematiku později studuje i na vysoké škole. Když mu přijde nabídka vyučovat na univerzitě v zahraničí, bere ji. Jeho osamělost ale nekončí. Rozhodnutí, které podnikli jako děti se s nimi vleče celý život.

O knize bych mohla napsat spoustu pozitivních věcí. A taky napíšu. Nejprve ale zmíním, že sama kniha pozitivní není. Nečekejte zamilovaný příběh o dvou teenagerech (a později dospělých lidí), které na konci čeká nádherný happy end. Nope. Nejen hlavní postavy, ale také ty vedlejší si nesou svůj kříž. Tak jako v normálním životě, nikdo to nemá jednoduché. Je to takové nahlédnutí do života dvou osamělých lidí v průběhu 25 let. Nedokáží se zařadit do běžného života, komunikovat s rodinou nebo svými vrstevníky. Tato kniha je dost depresivní. To ale neznamená, že je špatná.

Styl psaní mi velmi vyhovoval. Dost syrový, upřímný, s popisem některých scén se autor vůbec nepáře. Kniha je taky velmi čtivá, není tady problém ji přečíst za pár dní (o tom, proč mně to trvalo mnohem déle, si povíme jindy). Střídají se pohledy Alice a Mattii a kniha je psána v er formě. Hlavních hrdinů mi bylo docela líto, protože v podstatě se svým životem moc nezmohli. Kdovíproč jsem i přes atmosféru čekala nějaký šťastný konec, který se ale nakonec nedostavil. Konec byl trochu zvláštní. Říkala jsem si: to už? Něco si zřejmě budete muset domyslet. Já se dávám knize plný počet a určitě si ji někdy přečtu znovu, abych mi do mozku dotekly některé souvislosti :)

5/5